pátek 19. prosince 2008

Sluchátkový elektronkový zesilovač na 12V

Cílem této konstrukce bylo postavit zesilovač, který bude napájený 12V z akumulátorů, pokud možno bez měniče a bez transformátorů a vezebních kondenzátorů v cestě signálu. Jako koncový stupeň jsem zvolil dvojčinné zapojení, což znamená, že anodové napětí na elektronkách je poloviční než na zdroji, tedy jen 6V. Zkoušel jsem různé typy elektronek a zkoumal grafy jejich charakteristik. Chtít po elektronce pracovat při anodovém napětí 6V je šílené, ale některé miniaturní triody i při tomto napětí dokázaly dosáhnout slušného anodového proudu. Nejlépe fungovala E88CC, která při kladném napětí na mřížce dosáhne až 10mA, což ostatně je přesně podle grafu, který udává výrobce, sice v rohu, ale je to tam. S výkonem koncového stupně až takový problém není, odpovídá miniaturním triodám a anodový proud je dostatečný, větší problém je ovšem jeho buzení. Zkoušel jsem mnoho zapojení, ale zesílení bylo spíše útlumem. Jediná možnost jak docílit zesílení je zapojení z anody jedné do mřížky následující elektronky, bez vazebního kondenzátoru ale nastává problém s napětím, na mřížce moc a na anodě málo. Asi po týdnu přemýšlení a předělávání zapojení, kdy už jsem se skoro smířil s tím, že tam budu muset dát polovodičový operační zesilovač, mě napadlo toto. Darlingtonovým zapojení z elektronek se sice nezíská napěťové zesílení, ale zvedne se potřebný potenciál na vstupní mřížce a už se na ni dá připojit anoda vstupní elektronky. Sice na ni vyjde něco okolo 2V, ale přesto opravdu zesiluje!

Ve schématu jsou naznačena naměřená napětí a hodnoty trimrů v mém zapojení, při každé výměně elektronky je potřeba trimry znovu poněkud seřídit, aby se dosáhlo stejného zesílení obou kanálů a poloviny napětí na výstupu, tedy 6V. Na zesílení má vliv nejvíce hodnota odporu trimru R1, napětí výstupu se pak doladí trimrem R2. Na zkreslení vstupního signálu má vliv anodové napětí na první elektronce, nesmí být moc malé, ale okolo 2V stačí. Nejlépe se osvědčilo celé zapojení osadit E88CC, vstupní elektronku jsem musel mít ale se žhavícím napětím 12V, což E88CC bohužel není, ale zapojení funguje dobře s ECC82 a ještě lépe s E80CC. Žhavení E88CC je po dvojicích sériově, není sice pro to určeno, ale stačí přeměřit jednotlivé elektronky a kdyžtak je prohodit tak, aby se žhavily všechny stejně.

Zesilovač zapojuji mezi přehrávač a sluchátka a výkon je více než dostatečný. Při připojení běžných reproduktorů se dá dosáhnout tišší pokojové hlasitosti. Ze subjektivního hlediska je mi zvuk z tohoto zapojení velmi příjemný, je znát rozdíl při zapojení sluchátek přímo a přes toto, zvuk je měkčí, bez tvrdých polovodičových hran ale zachovává tvrdé basy.




Pár názorů na to, že tohle zapojení je k ničemu, nebo že likviduje elektronky, mě dohnalo k tomu, abych ten kus plexiskla znovu vzal, odstranil vrstvy prachu a s novými zkušenostmi to znovu přezkoušel, přeměřil a snad i vylepšil.

První věc byla najít do toho elektronky. Z krabic jsem vyndal a ze zesilovačů vytahal celkem 14 triod E88CC. Ty jsem zhruba změřil, vybral 4+2 nejlepší a osadil do toho nesmyslu. Připojil jsem napájení, zapnul vypínač u akumulátorů a elektronky se začaly žhavit, ručička ampérmetru se ustálila na půl cesty ke 2A. Nejdříve jsem přeměřil napětí v zesilovači, elektronky byly jiné, takže napětí se dost lišila od ideálu. Připojil jsem sluchátka, vstup a pustil hudbu. Ve sluchátkách ticho, zesílím hlasitost, začínají se objevovat první tóny, pak už i je něco slyšet a když chci ještě trochu víc, tak už jen chrčení... Teď se nabízí otázka, která elektronka v cestě signálu za to může. Která elektronka má špatně nastavený pracovní bod? Kromě toho, že všechny??

Tak jinak. Zkrátím to. V zapojení jsem se začal vrtat a mám výsledky. Právě teď, když tohle píšu, užívám si krásného zvuku z toho nevzhedného kusu plexiskla a divně rozmístěných elektronek. Akumulátor, který dodává žhavící a anodové napětí už po několikahodinovém provozu musím dobíjet.

Zapojení jsem vylepšoval, ale většina změn byla k horšímu. Hlavním problémem je "PNP elektronka" která jediná by vyřešila problém s přímou vazbou invertoru a koncových elektronek typu "horní dolní". Překvapivě logické je, že při přivedení kladného napětí do mřížky se z ní stává částečně anoda a že si klidně řekne o slušný proud. V mém zapojení to bylo, jako bych od mřížky ke katodě měl odpor 390 Ohmů... Při přímé vazbě s tak malými rezervami napětí (Hlavně absencí napětí záporného) pak takřka nelze dosáhnout symetrie signálu v obou koncových elektronkách. Na osciloskopu se viditelně liší spodní a horní půlvny signálu. Sinusovka je dole špičatá a nahoře placatá v celém rozsahu výkonu. Při dalším zvyšování hlasitosti pak dokonce přechází do odbélníkového průběhu, navíc s nestejným časovým poměrem kladné a záporné složky.

Zde je schema jednoho kanálu

Napětí se vždy budou lišit podle konkrétních elektronek a závisí na každé z nich (Přímá vazba). Teoreticky by mělo být důležité poloviční napětí na výstupu. Prakticky je ale spíš důležitější napětí na anodě vstupní elektronky, aby zesilovala.

První elektronka je v podstatě nejdůležitější, výborně funguje klasická ECC83 ale musí mít parametry jako nová. Úplně nejlépe mi funguje jedna ECC83 se většími anodami, pravděpodobně analog ECC803S. Výborně by také pravděpodobně fungovala opět E88CC nebo slovenská ECC83S (tu hodlám vyzkoušet).

Každopádně cílem tohohle zapojení není až tak kvalitní zesilovač na sluchátka! Ale hlavně to, že je možné postavit přímovázaný elektronkový zesilovač s jedním jediným napájecím napětím 12V! Dále je absurdní, že celý zesilovač je přímovázaný a na úplném konci stejně trčí v cestě signálu kondenzátor!! (Sluchátka s jackem mají společnou zem)

Nicméně přes to všechno se to dá poslouchat! Frekvenční rozsah je obrovský a co se týče výkonu, při běžném poslechu na 32 Ohm jsou k dispozici i rezervy v hlasitosti... A komu se poštěstí slyšet zesilovač s RMS=0,000130W?!




Zesilovač je už třetí večer v ostrém provozu. Dohromady asi 6 hodin poslechu. Měřil jsem napětí a katodový proud a hodnoty se nezměnily! Elektronky zapojení zatím snáší bezproblému!



Zesilovač má za sebou 20 hodin provozu a hraje perfektně!! Anodový proud je stále stejný!! Už u počítače neposlouchám nic jiného, to hrozné šumící TDA2030, co se muselo pustit nahlas, aby ten šum nebyl slyšet jsem uklidil do skříně a vychutnávám si zvuk ze zesilovače, kde vyhlazovacím kondenzátorem anodového napětí je šestičlánkový olověný akumulátor... Teda dokud nemusím připojit nabíječku... i přes obrovský elyt 22mF je slyšet síťový brum... v tom tichu...

Přes 40 hodin provozu: Stále stejná sada elektronek, stále stejný anodový proud, elektronky vydržely. Koupil jsem na zkoušku ECC803S, že jí osadím jako vstupní, ale vůbec to s ní nefunguje, jen tiše, při silnějším signálu obrovské zkreslení, prostě v takových podmínkách pracovat nedokáže. Chápu, že chtít po elektronce, aby zesilovala při anodovém napětí 2V a 0V na mřížce je šílené, ale ta tungsram ecc82, co je tam teď to zvládá a to na jedné anodě je 1,35V a stejně zesiluje...

sobota 17. května 2008

Nábojová pumpa jako DC/DC měnič 12/240V

Zařízení je vlastně kondenzátorový násobič napětí. Vyrobil jsem ho za účelem získat účinný DC/DC měnič 12/240V aniž bych musel řešit problémy vysokofrekvenčních transformátorů, budičů a usměrňovačů, jaké bych měl při stavbě klasického spínaného zdroje.
Násobič má dvě větve, kladnou a zápornou. Každá se skládá z deseti kondenzátorů, přičemž první má dvojnásobnou kapacitu (dva kondenzátory paralelně), protože je na něm pouze poloviční napětí než na ostatních, kde je dvojnásobek vstupního (stejnosměrného) napětí. Proud na Schottkyho diodách je rozložen dle přenášeného výkonu v dané větvi měniče, na první je tedy přesně dvojnásobný, než na druhé.
Budičem násobiče je MOSFET můstek spínaný klasickým obvodem spínaných zdrojů. Integrovaný obvod TL494 dodává napětí s frekvencí okolo 30kHz, což je kompromis mezi největším dosaženým výkonem a tím, aby nebylo slyšet pískání vysokého tónu. Pro různé typy a kapacity je optimální frekvence pro největší výkon měniče (tvrdost) jiná a dost na ní záleží. Například 50Hz ze sítě pro běžné kapacity rozhodně nestačí a 100kHz je pro kapacity tisíců mikrofaradů zase moc.
Musím říci, že výkon postavené nábojové pumpy mě překvapil. Bez problémů rozsvítí 100W žárovku a rozjede i běžný počítač. Při výkonu nad 100VA se však začínají zahřívat výkonové tranzistory i Schottkyho diody. Také nevím, co by za delší dobu provozu říkaly vstupní kondenzátory, které by byly pod náporem impulzů desítek Ampér.

Vlastnosti měniče:

+ žádné transformátory ani cívky
+ velká účinnost
+ minimální odběr proudu na prázdno
+ jednoduchá stavba, oživení i nastavení

- měkký zdroj
- pro výkony nad 100VA by byly potřeba neúměrně drahé sady velkých kondenzátorů



Měnič zabudovaný v elektronkovém zesilovači:

Schema násobiče a budiče:

Dále uvádím naměřené parametry a z nich grafy tvrdosti a účinnosti
(měřeno pro soč09)


Doplnění: Mosfet můstek chodí i s kombinací IRFZ44N a IRF5210, při 13V proud naprázdno 150mA

pátek 16. května 2008

Jerryk

Byl už podvečer. Ani jsem nepočítal, kolikrát jsem za poslední dva týdny šel touhle cestou, o kterou bych jindy ani nezavadil. Nebýt toho, co jsem tehdy slyšel, nikdy bych sem nevkročil, ulice plná odpadků, domy se zatlučenými okny.
Jako už po tolikáté se rozhlížím kolem, jestli se něco nezměnilo, jestli někdo nezjistil, že sem chodím, že sem někdo chodí. Dojdu až ke konci uličky. Vpravo jsou stará rezavá vrata zajištěná řetězem. Těžko odhadovat, kdy jimi někdo šel naposledy.
Vzpomínám na to, kdy jsem to tu uviděl poprvé. Byl tehdy také podvečer. Šel jsem domů jinou cestou než obvykle, v hlavě myšlenky jako vždycky a já nevnímal okolí. Ale najednou něco stálo za povšimnutí. Uslyšel jsem nějaké zvuky, nejspíš nějakého zvířete, něco jako kňučení. Chtěl jsem jít dál, je to normální, každý druhý tady má psa. Ale něco bylo divné, tyhle domy vypadaly neobydlené, psa by tu těžko někdo měl.
Ušel jsem pár kroků. Jedna část mozku bojovala o další kroky dopředu, druhá část se však chtěla otočit a podívat se do boční uličky.
Druhá zvítězila, po dalším zakňučení, nebo spíš zavytí, jsem se otočil a opatrně, rozhlížeje se na všechny strany, vkročil do uličky.
Všude kolem zatlučená okna a vrata, co léta nikdo neotvíral, snad statek to býval dříve. Na konci uličky bylo nějaké harampádí a vpravo další vrata. A tu se to ozvalo znovu, úpěnlivé kňučení přímo za těmi vraty.
Opatrně jsem se podíval mezerou dovnitř. Všude jen špína a výkaly na něčem, co mělo být betonovým dvorem. Ba ne, byla to část dvora oplocená nebo spíše ohrazená jako klec.
A pak jsem uviděl původce těch zvuků.
Poblíž dveří na tenkých nožkách sotva stálo vyhublé zvíře. Nějaký pes, dorostlé štěně spíš. Rozhodně to ale mělo hlad.
Nechápal jsem. Zdánlivě neobydlené domy, nikde nikdo a uprostřed toho všeho tohle, pes v kleci.
Tedy jestli je to pes.

Tak o týraných zvířatech slyší člověk v televizi každou chvíli, jednou to musí zákonitě vidět na vlastní oči. Ale jak je tohle možné? Jak mohl tohle přežít? Jak je tu dlouho?
Ale tak třeba tu někdo umřel a na něho zapomněli, nebo...nevím, říkal jsem si v duchu a hledal nějaká schůdná vysvětlení.
Co s tím budeš dělat?
Já nevím, záchranářské pudy říkají vezmi s sebou a zachraň...
Ty ses zbláznil? Cizího psa, nebo co to je, vezmeš domů, prostě ukradneš a myslíš si, že to bude v pohodě?
No, moc v pohodě to není ani takhle, tedy musím říct, tohle fakt není v pohodě.
Tak mu aspoň dej jídlo a pak něco vymysli, dokud je vůbec nad čím přemýšlet...

A tak jsem z tašky vyndal nesnědenou svačinu. Málokdy mám ve škole tolik chuti k jídlu, abych snědl úplně všechno, co si ráno připravím a housky mi zbývají často.
„Ahoj, jak se jmenuješ, pojď sem, něco pro tebe mám.“
Kousek housky jsem hodil skrz škvíru tomu tvorečkovi před čumák. Nejdříve to nevěřícně očichával a pak se do toho bojácně pustil, co pustil, spolkl naráz. A pak nic. Čekal jsem, že se sebere a půjde škemrat jako každý pes. Ale on ne, ani se nepohnul, přivřel oči a čekal, jako by si přál, aby se to celé opakovalo.
Tak jsem taky učinil.
Sebral se až po pátém soustu.
Popošel kousek bokem ke špinavé kaluži vody a začal chlemtat.
Když měl té špinavé vody dost, osmělil se konečně a popošel blíže k místu odkud přicházela před chvílí potrava.
Netušil jsem, co udělá dál a stál bez hnutí.
Přišel ke škvíře, sedl si na zadek patnáct centimetrů od vrat a koukal sklesle, ale s tajným očekáváním dopředu skrz škvíru.
Nevěděl jsem proč, ale sedl jsem si také. Byl jsem zhruba v jeho úrovni a viděl mu do kalných očí. Byl to zmuchlaný, špinavý pes zmučený hladem. Odevzdaným výrazem civěl dopředu, jakoby čekal, co hrozného bude po chvilce štěstí následovat.
Zbytek roztrhané housky jsem rychle prohodil škvírou ve vratech dole u země, zvedl jsem se a šel rychle pryč.

Ten pohled tě bude strašit ještě hodně dlouho, viď? Říkal jsem si doma, když jsem se celý osprchoval a pečlivě umyl. Pro jistotu.
Druhý den jsem tam však šel opět.
Vše bylo stejné, jen nebylo slyšet žádné kňučení. Spal. Na tom samém místě jako včera. Vypadal úplně stejně, bylo jasné, že o něho nikdo nepečuje. Dnes jsem s sebou měl jídla více, abych byl připravený, kdyby se potvrdilo to, že se o něho skutečně nikdo nestará a tohle by byla jeho jediná možnost obživy.
Nevím, proč jsem se tím tak zabýval, ale leželo mi to v hlavě. Nechtěl jsem ho tak nechat, něčím mě upoutal, nebyl to obyčejný pes.
Připravil jsem si pro něho pestrý výběr něčeho k snědku, nevěděl jsem, jestli je nemocný, nebo jak dlouho hladověl.
Prostě jsem vše vyndal a prostrkal škvírou směrem k němu.
Nepatrně se pohnul, ale jako by nechtěl uvěřit, odvrátil čumák a dál dělal že spí.
Uslyšel jsem z ulice nějaké hlasy a radši se zvedl a šel.
Třetí den, když jsem přišel, bylo vše snědené do posledního zbytku i včetně nějaké té zeleniny nebo i rajčat, co jsem přinesl pro pestřejší jídelníček, ničím nepohrdl.
Opět ležel stočený do klubíčka na stejném místě jako včera, možná blíže k vratům.
Včera jsem přemýšlel nad tou kaluží, jak k němu dopravit misku nebo něco, aby mohl pít vodu čistou. Nakonec jsem přinesl misku, co projde škvírou, a až na jeho straně ji hadičkou naplnil čistou vodou z lahve. Poté jsem začal vybalovat jídlo. Potíž byla v tom, že jsem neměl moc představu, kolik jídla bude potřebovat. Bylo mi jasné, že musím postupně více, a že jednou denně to musí být docela dost. Doufal jsem, že je dostatečně chytrý a dokáže sníst jen tolik najednou, kolik dokáže, že se nebude cpát a pak zvracet. Těžko říct, ale já věřil v jeho inteligenci. Tento den jsem se také vytratil, aniž bych čekal, až se probere ze spánku.
Další den se opakovalo to samé, všechno jídlo snědené, voda vypitá, ač miska na stejném místě. Přinesl jsem misek více a připravil hostinu na další den. Všechno už šlo hravě, jako bych to dělal od nepaměti. Byl čtvrtek. Tento den bylo něco jiné, nespal uprostřed, ale v rohu klece. Těžko říci proč, to jsem nevěděl, jen jsem pocítil bodnutí u srdce; nemá mě rád.
Bylo to zvláštní, ale právě na jeho citu ke mně mi hodně záleželo. Mrzelo mě, že leží tak daleko. Ale třeba je to jeho oblíbené místo, říkal jsem si, snad už mu je lépe, a tak se chová jinak.

V pátek jsem ho konečně opět viděl vzhůru. Jako by na mě čekal, ale nechtěl to dát najevo. Stál v pozadí klece a díval se k vratům.
„Ahoj, jak se daří?“ „Je ti lépe?“ „Už snad jo, viď?“ „Já vím...“ „Podívej, něco jsem ti přinesl, pojď se podívat, pojď blíž, neboj se mě...“ Moje povídání na něho, zdá se, moc nepůsobilo.
„No tak, pojď ke mně, pojď sem.“ Ani se nehnul. Stál tam a koukal. „Já vím, ale neboj se mě, prosím.“
Dál jsem nenaléhal, vyndal jídlo a připravil vše jako vždy. Stále tam stál a koukal.
Vstal jsem, hodil tašku na záda a podíval se opět směrem k němu. Pohnul se. Popošel kousek dopředu a nespouštěl ze mě oči. Zastavil se na půli cesty mezi jídlem a místem, kde stál předtím.
„Tak já jdu, ahoj zítra... Ahoj.“
Ano, měl jsem v úmyslu jít za ním i v sobotu a v neděli a přesvědčit se, jestli byl opravdu celý týden úplně opuštěný. Pak bych už musel uvažovat, co dál.
Snažil jsem se přijít na to, co je za rasu. Normálně by mi to bylo jedno, ale tady mi to přišlo divné, něco mi připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout. Nejvíce se blížil asi vlčákovi, ale přeci jen měl jiný čumák a srst byla taky trochu jiná.
I když srst... Potřeboval by do vany... Achjo.
Tak do vany říkáš?? No, to bys ho musel mít nejdřív doma víš... Poněvadž nikdo jiný mu evidentně vanu nedopřeje...
Co já vím, vždyť nevím vůbec, komu patří, nebo proč to takhle je, všechno může být jiné, než se zdá...
Jiné??! Jak to myslíš jiné? Ten pes je prostě o hladu, o tom se mnou diskutovat nebudeš, kdybys ho nenašel možná, nebo spíš určitě už nežije...
Nojo, vždyť já vím, ještě párkrát za ním půjdu a pak uvidíme, docela mě to i baví, je hrozně zvláštní...
O víkendu výjimečně nebylo moc lidí doma a nikdo se neptal, když jsem jel dopoledne nakupovat a potom se stavil za ním. Hlavně jsem si ho chtěl prohlédnout, nebo ji, ani jsem nevěděl, jestli je to on, nebo ona. Bylo mi to jedno, spíš jsem vůbec nevěděl, jak mu, nebo jí, mám říkat.
„Tak ukaž se mi trošinku ať tě vidím, no tak...“
„Tak, že bys byl on? Přeci jen? No jo... Tak jo...“
„Ale jak ti mám říkat?“ „Co?“ „Povíš mi, jak ti mám říkat?“
„Achjo, když já nevím.“
Civěl na mě jak na zjevení a já toho diskutování radši nechal, připravil mu jídlo a opět šel.

V neděli jsem za ním šel rovnou z domova. Za ním, teď už vím, že je to on.
Ale jak mu budu říkat?
Se podívej do kalendáře...
Ale ne, to je nesmysl, prostě řekni první, co tě napadne... Cokoli.
...
J...
Jerry...
Jerryk!
Ano!! To je ono, Jerryk, bude se jmenovat Jerryk. Sice nevím proč a jak mě to napadlo, ale bude to tak. Jerryk.
Tak co, Jerryku, nebude ti vadit, jaké jsem vymyslel jméno?
Nu uvidíme...

Přišel jsem odpoledne jako vždy a hned spustil: „Ahoj, tak co, jakpak se máme? Víš, přemýšlel jsem o tom, jak ti budu říkat, jak tě budu volat, jestli to bude potřeba, musím tě přeci nějak oslovovat, co myslíš?“
„Víš, co kdybych ti říkal Jerryku, co ty na to?“
„Jerryk, není to hezké jméno?“
„Jerryku...“
„Jerryku, ahoj, pojď blíž, pojď sem, Jerryku!“ „Jerryku...“
Stál tam chudák a nevěděl. Musel si myslet, že jsem blázen. Naklonil hlavu a dál na mě koukal nevěřícným pohledem.
Už vypadal o mnoho lépe než poprvé. Přibral nějaké to kilo a konečně se mu začal vracet normální tvar těla. Pohyboval se mnohem více a snad se i lépe tvářil, pokud se to dalo posoudit. Choval se také už o něco méně bázlivě, čerstvou vodu z misky začal chlemtat ještě než jsem odešel.
„Tak ahoj.“ „Ahoj Jerryku...“ Zvedl hlavu od misky a letmo se na mě podíval.
To je zvláštní, to nebude obyčejný pes, říkal jsem si v duchu. Vždyť... Ta srst, ten čumák a ten výraz... No úplný... Úplný vlk.
Doma jsem se tedy podíval na fotky vlků a zjistil, že bylo mnoho poddruhů, které dříve obývaly celý svět.
Ano, takhle nějak vypadá, jen ještě trošku přibrat a pořádně proběhnout, aby měl zase sílu... Achjo. No příště se podívám pořádně na jeho rysy a uvidíme.
Jo Jerryku, uvidíme.

A tak uplynul vlastně týden. Týden, co jsem chodil krmit cizího psa, polovlka nebo dokonce rovnou vlka, o kterém jsem vůbec nevěděl, jak se mohl octnout na takovém místě, kde byl. Muselo to ale pro něho být kruté, vůbec se nemůžu divit, jak se chová, jak se bojí.

Budík se rozeřval a probudil mě. Pondělí ráno. Už je to týden, co chodím za Jerrykem. Dneska se musím podívat pořádně, jak vypadá, jestli je to opravdu vlk, když se žádné psí rase nepodobá. Vstal jsem, nasnídal se, naskládal věci a jídlo pro sebe a pro Jerryka do tašky a vyrazil do školy. Pondělky byly vždycky dlouhé, až nekonečné.
Jak jsem seděl ve škole, čas od času se mi objevily myšlenky na odpoledne, na Jerryka a já přemýšlel co dál. Už je to týden, je evidentní, že nikoho nemá, že se o něho nikdo nestará. Když jsem to dostal už takhle daleko, tak teď už musím něco dělat, takhle to dál nejde a nechat ho tam také nemohu, sám se neobstará.
Škola konečně skončila a já se vydal už poosmé stejnou cestou na stejné místo. Jako pokaždé jsem byl poněkud nervózní, netušil jsem, co mě čeká, když vkročím do uličky a pak, když se podívám skrz vrata. Naštěstí i dneska bylo všechno v pořádku, snad i v lepším, než jsem čekal.
„Ahoj, Jerryku, dneska vypadáš dobře, už mnohem lépe.“
Podíval se na mě a bylo vidět, že už se tolik nebojí, přeci jen, byl to týden. Začal jsem zkoumat jeho rysy a zjistil, že skutečně vypadá jako eurasijský vlk. Canis lupus lupus.
Ach, Jerryku, co budeme dělat...

To, že je vlk mě neodradilo, naopak. Vlci jsou moc chytří a to on byl. Když jsem si s ním povídal, díval se na mě, jako by mi rozuměl, nebo se o to aspoň úporně snažil. Už přibral na váze a bylo na něm vidět, že mu chybí pohyb. Klec byla moc malá.
Dlouho jsem uvažoval, co udělám, ale jednou to přijít muselo.
Prostě ho odtamtud odvedu jinam, co jinam, jednoduše k sobě domů.
Byla to bláznivá myšlenka, ale to bych nebyl já, kdybych to neviděl jako jediné východisko. Bude to zábava a hlavně to bude poučné. Teda samozřejmě pokud někde nebude chyba, ale to ne.
Stačí chtít, věřit si a pak jde s trochou štěstí všechno. To štěstí totiž přijde samo, stačí jen chtít ho vidět.
Naplánoval jsem tu loupež na pátek. Bylo jasné, že se musí připravit a naplánovat hodně věcí. Nějak se musím k němu dostat, uklidnit ho a nejspíše na vodítku ho odvést domů. A musím počítat s extrémními situacemi, to je vše. Doma pak bude další problém, rodinní příslušníci. Budu ho muset s nimi seznámit a to tak, aby se nestal nějaký malér. Nejlépe, když přijdu domů první, snad to vyjde.
Během týdne jsem u něho trávil více času. Povídal jsem mu, co hodlám udělat a doufal, že vycítí vážnost situace.
Musel jsem si ho také získat na svoji stranu, aby vůbec v pátek se mnou chtěl jít.

Pátek nadešel. Do tašky jsem navíc přibalil ještě obrovské kleště na zámky a nové vodítko a obojek, co jsem koupil během týdne. Doufal jsem, že ho udržím, kdyby se lekl a chtěl utíkat. Naštěstí snad nebude mít ještě tak silné nohy.
Zabočil jsem do opuštěné uličky. Tak, dneska je to naposledy, říkal jsem si a šel kolem zatlučených oken a zarezlých vrat. U posledních jsem se zastavil, za nimi už čekal Jerryk. Čekal a tvářil se napjatě, jako by cítil výjimečnost dneška, stejně jako já. Nejprve jsem mu dal část jídla a vody a konejšivě mu povídal, aby se uklidnil. Pak jsem vytáhl vodítko a kleště. Vodítko jsem mu dal zatím očichat.
„Tak Jerryku, jdeme na to.“
Kleště jsem vrazil kolem rezavého zámku a silou ho prostě uštípl. Šlo to snadněji než jsem předpokládal. Jerryk se postavil kousek dál, jako by mi četl myšlenky a díval se, jak zámek vyndávám a pomalu otvírám vrzající vrata.
Vešel jsem opatrně dovnitř s vodítkem v ruce a mluvil na něho: „Tak to bychom měli, nezlobíš se na mě, Jerryku?“ „Neboj se, všechno bude dobré.“ „Jerryku...“
Místo toho, aby se na mě v panice vrhl, čehož jsem se trochu obával, naopak popošel dozadu do rohu a přitom se na mě díval.
Přistoupil jsem k němu blíž.
„Tak jsem tady, Jerryku.“ Jemně jsem mu položil ruku na špinavá záda. Snad to pochopí.
Ani se nepohnul. Vzal jsem tedy vodítko a obojek mu upnul kolem krku. Stál a držel. Díval se dopředu, do prázdna.
„Tak, Jerryku, můžeme jít,“ řekl jsem a podíval se mu do očí. On sebou cukl a podíval se též.
Vydal jsem se k vratům a došel až mezi veřeje, než se vodítko napnulo. Podíval jsem se za sebe. On tam stál a civěl pro změnu do země.
„Jerryku?“ „Jerryku, no tak... Jerryku, pojď!“
A pak se pohnul. Popošel směrem ke mně a zastavil se kousek za mnou. Úžasné. Nevěřil jsem.
„Jerryku, pojď, my to zvládneme!“
Sesbíral jsem věci, včetně Jerrykových misek, sklidil vše do tašky a vrata znovu zavřel.
„Jerryku, můžeme!“
A tak jsme vyrazili. Celou cestu šel kousek za mnou a díval se jen dopředu, nic v okolí ho nezajímalo. Měli jsme štěstí, nepotkali žádné psy a nakonec ani žádného člověka. Okrajové uličky, kterými jsme úmyslně šli, byly opuštěné, jak jsem doufal.
„Tak, tady to je, Jerryku, jsme doma,“ řekl jsem tiše a otevřel branku. Trochu se zasekl, branka mu asi připomněla vrata jeho někdejšího bydliště. „Jerryku, neboj...“
Pak se odhodlal a rychle prošel brankou. Přes dvůr šel už vedle mě, což mě potěšilo. „Jerryku, já věděl, že to zvládneme!“
Vchodové dveře byly zamčené. „Super, a dokonce na dva západy, jsme tu sami, Jerryku.“ Vešli jsme do předsíně a já opět zamkl.
„Tak a doufám, že tak hodinu ještě nikdo nepřijde, máme moc práce.“ „Víš, Jerryku, to jsem ti ještě neřekl, ale musíme... Musíme se jít vykoupat.“ Nic nedal najevo, jen odevzdaně šel vstříc neznámému.
Provedl jsem ho chodbou rovnou do koupelny a odložil věci. „Víš, Jerryku, jak budeš vypadat krásně až budeš vykoupaný a čistý?“ „Tak hop tam,“ ukázal jsem na vanu.
Nechápal.
No dobře, tak jinak, nebudu naivní... Stoupl jsem si oblečený do vany a sprchou si umyl ruce tak, aby to viděl. Koukal na mě a jen naklonil nevěřícně hlavu.
„Tak pojď, hop, Jerryku můj...“ Vylezl jsem, vzal ho oběma rukama a opatrně posadil do vany. Moc se mu to asi nelíbilo, ale nebouřil se. Pustil jsem před něho proud vody ze sprchy, on couvl. Chvíli jsem počkal. „Jerryku...“ Náhle se však osmělil a vyplázl do proudu vody jazyk a chlemtal vodu až si namočil celý čumák. Pak už jsem se nebál a sprchou ho namočil celého, až z něho tekly proudy hnědé, špinavé vody.
Když byl mokrý, jeho vlčí rysy byly ještě znatelnější, už jsem nepochyboval. Canis lupus.
„Tak, Jerryku, a teď šampón,“ řekl jsem vesele a nalil mu na hřbet požehnaně drahého psího šampónu, zasloužil si ho.
Pevně stál a držel, když jsem šampón roztíral na celé jeho tělo. „Tak zvedni tlapku a druhou, neboj se...“
Nakonec jsem ho celého znovu pořádně opláchl a začal sušit ručníkem. To už byl doopravdy mimo.
„Co je to ručník? Normálně se oklepu a jsem suchý, ne? Tak, co to vymýšlíš člověče?“
„Jerryku, už to bude, ještě tlapku a druhou...“ Jemně sebou zavrtěl a podíval se na mě, jakoby se ptal: „Hotovo?“
„Hotovo, Jerryku.“ „Pojď ven, to už zvládneš sám, ne?“
Nakonec jsem mu musel přeci jen trochu pomoci, neměl ještě takovou sílu.
Zavedl jsem ho do svého pokoje, který byl hned vedle koupelny a vzal fén, abych ho usušil úplně. Jeho srst se začala načechrávat a hned vypadal o mnoho lépe.
„Jerryku, budeš nádherný,“ řekl jsem a on jen stál a ucukával ušima před proudem teplého vzduchu z fénu. Když byl suchý, vzal jsem psí hřeben a opatrně zkusil, co bude říkat na tohle. Podíval se na mě a zase se odvrátil. Pokračoval jsem až měl celý hřbet rozčesaný. Když bylo hotovo, šel jsem odložit hřeben a podíval se na něho z dálky, byl k nepoznání. Vypadal neuvěřitelně nádherně. Tak, jak vypadají jenom vlci.
„Jerryku, já tě nepoznávám. Teď vypadáš konečně tak, jak máš, Jerryku, dokázali jsme to!“

Čas utíkal a blížila se doba, kdy se budou vracet ostatní obyvatelé domu. To bude to nejtěžší, říkal jsem si, ale plán už jsem měl.

Šli jsme ven na dvůr, tentokrát už bez vodítka.
Zůstal však bojácně stát ve dveřích a koukal na mě, jak odcházím na konec dvora. Byli jsme od sebe pět metrů. „Jerryku, ke mně.“ Nic. „Jerryku, ke mně!“ Nic.
Nebuď naivní, jak může vědět, co po něm chceš?
Doufal jsem, že ho aspoň něco naučím hned, ale věděl jsem, že s vlky je to těžké.
„Jerryku, pojď sem,“ zavolal jsem na něho klidně a naznačil rukama, že si dožaduji jeho pozornost.
Teď již přišel. Neuvěřitelné.
„Jerryku, jsi skvělý!“
Když jsem řekl „ke mně“ ani se nehnul, ale na „pojď sem“ reagoval okamžitě. Asi si pamatoval, jak jsem to řekl úplně poprvé, co jsme se viděli. Zvláštní.
Sklonil jsem se k němu a podrbal ho na zádech. Díval se nechápavě, ale držel. „Co to znamená, drbání?“
Napadlo mě, že by bylo dobré si s ním hrát, nějak mu udělat radost, pokud by to pochopil. Vzal jsem míček, tenisák, a ukázal mu ho. Koukal vyjeveně a nevěděl. Chtěl jsem, aby ho očichal. Pak jsem ho hodil směrem ke dveřím. „Jerryku, podívej, běž za ním!“ Podíval se tam úskokem a hned se zase tázavě otočil na mě. „Co to mělo znamenat? Proč jsi tu věc odhodil, když jsi mi ji ukazoval, ty mě už nemáš rád?“
Začal couvat.
„Jerryku, co je?“ „Co děláš, co se stalo?“ „Dívej, míček, běž pro něj, no tak, pojď si hrát,“ řekl jsem naléhavě a ukázal na míček. Podíval se tam zase jen úskokem a nepřestal couvat. Vstal jsem a chystal se jít za ním. „Jerryku, co to...? Ne... Jerryku!“
Otočil se a dal se do běhu, co mu jen nohy dovolily. „Jerryku počkej!“ „Jerryku...“
Přeběhl dvorek, vzal míček do tlamy a zmizel v domě.
„Jerryku, jak to!?“
Jen pomalu mi docházelo, co se stalo. Něco bylo špatně a on zpanikařil. Ten míček, neměl jsem ho házet pryč a pak na něho naléhat, nemohl vědět, co to znamená, nemohl vědět, co chci, že si chci hrát. Ach, Jerryku...
Sebral jsem se a běžel do domu za ním.
Na chodbě jsem se zarazil. Kde může být, vždyť to tu nezná.
Něco se ozvalo z koupelny, a tak jsem šel rovnou tam. Rozsvítil jsem a uviděl Jerryka. Stál ve vaně a koukal střídavě na mě a na míček, co měl pod sebou.
„Jerryku, promiň... Jerryku,“ řekl jsem konejšivě a co nejklidněji, jak jsem svedl, ač klidný jsem nebyl.
Nesmím ztratit jeho přízeň.
Sedl jsem si k vaně, opatrně natáhl ruku přes okraj a položil mu jemně dlaň na záda. Doufal jsem, že to pochopí.
Ztuhl. Chvíli koukal dopředu a pak otočil hlavou a podíval se mi do očí. „Jerryku, to bude dobré, no tak, uklidni se, neboj se mě, Jerryku,“ povídal jsem mu vemlouvavě.
Za chvilku na něm bylo vidět, že už je klidný, naštěstí.
Jemně jsem ho poplácal po zádech a pomohl mu z vany.
V panice tam skočil jako na jediné místo, co už znal a teď ho z toho musely akorát bolet necvičené nohy. Když jsem mu otevřel dveře pokoje, došel do prostředka a svalil se na bok na koberec, natáhl se a zavřel oči.
Díval jsem se na něho, ještě na něm bylo vidět, že je hubený, bylo to teprve necelých čtrnáct dnů. Sedl jsem si k němu a lehce ho začal hladit po boku. Oči měl stále zavřené, nic nedal najevo. Měl nádhernou srst, hebkou a huňatou. Když jsem se díval na jeho chlupy zblízka, bylo vidět, že má skoro každý jinou barvu, od světlehnědé až po tmavě hnědou až černou, přičemž tmavší nebo světlejší místa na jeho srsti byla způsobena četností tmavších, či světlejších chlupů. Byl nádherný. Už dlouho jsem chtěl psa, ale nevěděl jakou rasu, žádná se mi nelíbila. Teď už vím proč. Každý pes je přešlechtěný vlk a vlk je nejkrásnější, tedy aspoň podle mě.
Ach, Jerryku...
Když jsem s probíráním v jeho srsti přešel až k hlavě a uším, už se mu to tak nelíbilo. Odfoukl si nosem, otevřel oči, zvedl se, postavil na nohy a podíval se tázavě na mě.
„Jerryku, je čas, musíme ven, každou chvíli někdo přijde.“
Opět jsme šli na dvůr, tentokrát ale s vodítkem a obojkem, který si kolem krku kupodivu nechal bez protestů nasadit.
Pamatoval si, kdy ho měl naposledy...
Nechtěl jsem riskovat paniku, když nepřipraven spatří člověka, jak se dobývá brankou k nám na dvůr.
Sedl jsem si na staré proutěné křeslo, co stálo u domu naproti vchodu, a čekal, až přijde první člověk. Jerryk chvíli obcházel křeslo a pak zůstal stát naproti mně. „Jerryku, posaď se, nemusíš tu stát, sedni si, Jerryku...“ Koukal na mě a čekal, jestli mu nějak srozumitelně vysvětlím, co mám na mysli. Usmál jsem se, vstal z křesla a jemně mu rukou vzadu na zádech chtěl naznačit, aby si sedl. Koukal na mě. „Jerryku, sedni si!“ Když se nepohnul, sedl jsem na zem vedle něho a slova opakoval.
To už fungovalo. „Jerryku, výborně!“ Řekl jsem nadšeně s úsměvem a pohladil ho po zádech. Podíval se na mě a jemně otevřel tlamu potěšením.
Konečně dal něco najevo, věřil jsem, že má stejnou radost jako já.

A pak jsem uslyšel branku. Někdo přišel. Neviděl jsem však kdo, branka byla za rohem domu. V mysli se mi zjevila ta nejhorší představa. Co když se Jerryk lekne a bude chtít utíkat? Co když se lekne příchozí a vyděsí jeho, nebo prostě když se stane cokoli špatně? Tolik možností řešení a jen jedna jediná je pro naši budoucnost schůdná. Nemohl jsem vědět, jak moc silné pouto se mezi mnou a Jerrykem za tu dobu vytvořilo, jestli mi dostatečně důvěřuje.
Musel pocítit můj neklid, viděl jsem jeho zježenou srst. Byl čas, připravit se na nejhorší. Pevně jsem sevřel vodítko, vstal, Jerryk taky, a šli jsme se ukázat.
„Ahoj!“
„Co...to...ahoj...kdo to je??“ Ptala se maminka překvapeně.
„To je Jerryk,“ řekl jsem radostně a ukázal na něho. K radosti důvod opravdu byl, protože moje hrůzné představy se nenaplnily ani v nejmenším.
Když jsme vyšli z poza rohu a uviděli příchozího, Jerryk se jakoby zasekl a zůstal stát na místě těsně vedle mě. Díval se na příchozího a pak přešlápl a ucouvl dozadu. Naštěstí zapůsobil tón slov a jejich přirozenost Jerryka uklidnila. Sehnul jsem se a položil mu dlaň na hřbet, stejně jako naposledy v koupelně, abych ho ujistil, že je vše v pořádku. Doufal jsem, že tomu rozumí.
„Aha...a...a odkud...jsi k němu přišel?“ Ptala se dál, teď už s úsměvem, zatímco Jerryk, koukal střídavě na mě a na ni.
„Víš, to je na dlouho, pak ti to povím celé, nevíš, kdy přijde babička?“
„To nevím, asi za chvilku.“
„Tak to jo, radši tady s ním počkám na všechny, aby je poznal takhle, je to lepší.“
„Tak já se převléknu, dám si něco k jídlu a pak si ho přijdu pořádně prohlédnout, je krásný,“ řekla ještě a vešla do domu.
„Jerryku, super, to zvládneme!“

A tak jsme čekali. Za chvilku přišla babička a celé předchozí se opakovalo, stejně jako když za pár minut přijel ještě táta. Jerryk byl s každým dalším příchozím člověkem o poznání klidnější a já byl v sedmém nebi. Seznámení s ostatními jsem počítal jako to nejkritičtější. Naštěstí vše dopadlo snad nejlépe, jak mohlo.
Ovšem tohle je stále jen začátek, dobrý, ale to, jak s dalšími lidmi bude vycházet ve skutečnosti ukáže až čas.

Večery skoro vždy trávím sám u počítače. Teď jsem sám však nebyl. Vedle židle, na které jsem seděl, ležel na koberci Jerryk a spal. Ani ťukání do klávesnice ho nerušilo. Pozdě večer se probral a šel se napít k misce, co jsem mu připravil.
Byl čas jít spát.
Nejprve jsem ho však musel vyvenčit, a tak jsme vyšli na zahradu. Byla sice tma, ale to nám nevadilo. Když měl za sebou, co potřeboval, šel jsem se umýt. Jerryk byl přitom všude se mnou.
Pak jsme vešli opět do pokoje a já se chystal jít spát. Zalezl jsem do postele a zhasl. Čekal jsem, že si Jerryk prostě lehne někam do pokoje, nebo k mojí posteli. To jsem se však mýlil.
Nejdřív jen tak chodil po pokoji, až se zastavil u postele a koukal na ni. Pak položil přední tlapky na okraj postele, podíval se ještě a nakonec se na ni vyhoupl celý.
„Ale, Jerryku, kam to jdeš.“ Řekl jsem se smíchem. On se jen podíval, jako by nic a složil svoje chlupaté tělo na volné místo na posteli vedle mě.
„Jerryku, to snad... Achjo...“
Spokojeně sebou zavrtěl a jal se usínat. Rozhodně nevypadal, že by byl ochoten si hledat jiné místo.
„Achjo... No dobře no, co mám s tebou dělat... Jenom sebou moc nevrť a ráno mě nezakousni, prosím tě.“ Řekl jsem trochu žertem a otočil se k němu zády s tím, že mi půlka postele stačí.
Ale usnout se mi nedařilo. Ono se usíná s hlavou plnou myšlenek a vedle vlka, co hřeje do zad.
Po několika minutách neúspěšného usínání jsem se musel otočit na druhou stranu. Nevěděl jsem, jestli už spí nebo ne, ale předpokládal jsem, že s usínáním nebude mít takové problémy jako já, i když poprvé po dlouhé době spí v úplně jiném prostředí.
I v tom přítmí byla vidět jeho nádherná srst, jakou mají jenom vlci. Neodolal jsem, vystrčil ruku z pod peřiny a jemně se dotkl jeho srsti. Byla nádherně hebká. Začal jsem ho lehce hladit po hřbetě. Nehýbal se, jen klidně dál oddychoval.
„Ach, Jerryku můj...“ Řekl jsem v duchu, nebo možná šeptem.
Jerryku, jsem tak rád, že jsem tě poznal, víš, jaká to byla náhoda, v životě bych nevěřil, že budu mít někdy psa, žádný se mi nelíbil, ale ty jsi jiný, ty nejsi pes, Jerryku, vlku můj, jsem rád, že tu jsi, všechno zvládneme, uvidíš.
Objal jsem ho a ležíc se sklonil a zabořil svůj obličej do jeho srsti tam, kde měl hlavu. Tekly mi slzy, nevěděl jsem proč, už hodně let mě nic nepřivedlo k slzám... Slzám štěstí.
„Jerryku...“
Trochu se pohnul a tiše zakňučel.
Kéž by uměl mluvit, určitě by věděl, co říct lépe než já...
Jerryku...

Jednočinný zesilovač 2X PL509 paralelně

Toto je vlastně můj první elektronkový zesilovač, co jsem postavil. Jedná se o jednočinnou A třídu se dvěma pentodami PL509 paralelně. Předzesilovač pak tvoří E88CC v zapojení s tzv. aktivní zátěží a polovina ECC83, která je na vstupu ještě před regulátorem hlasitosti. Síťové trafo je obrovské EI40x50 s mnoha vinutími, které jsem neměnil, ale pospojoval tak, aby odpovídalo přesně všem elektronkám. Anodové napětí je získáváno násobením 120V dvěmi PY88 a kondenzátory 680uF/200V. Výstupní trafo je ještě větší EI50x40 s 1360 závity primáru a 40+30 závity sekundáru.
Zesilovač jsem stavěl už před třemi lety, ale to tak precizně, že se stal základem pro odvozování kvality všech dalších. Díky obrovskému výstupnímu trafu má zesilovač velkou průraznost v basech a poměrně velký výkon, který jsem ještě nikdy nevyužil celý. I při opravdu velké hlasitosti je zvuk nezkreslený a většímu výkonu brání momentálně akorát mé reproduktory.




Schema celého zesilovače

(Zdroj: http://hlava.webpark.cz/Jednocinne/sch2x8w_pl.gif)

Doplnění: Při těchto hodnotách proudů a napětí dává zesilovač 12,5W do odporové zátěže 4R.

úterý 22. dubna 2008

Elektřina ze svíčky

Peltierův článek je konstruován jako součástka převádějící teplo z jedné strany na druhou, tedy vytváří teplotní rozdíl. Jsou to vlastně dvě teplovodivé destičky pár milimetrů od sebe a mezi nimi obrovské množství polovodičových přechodů v sérii. Prakticky řečeno jedna strana hřeje a druhá chladí. Článek se dá použít i opačně, jednu stranu chladíte a druhou zahříváte a na vývodech se objeví napětí. To pak závisí na teplotním rozdílu na stranách článku.
Postavil jsem provizorně zařízení které vytváří teplotní rozdíl, abych mohl článek vyzkoušet jako zdroj elektrické energie.
Zařízení je sestaveno z hliníkových ešušů dny přiloženými na článek. V horním je voda jako chlazení a pod spodním svíčka jako zdroj tepla. Jednoduché. Ešus i dole je kvůli sběru veškerého vyzářeného tepla svíčky ale časem by potřeboval teplotní izolaci, aby nedocházelo ke zbytečnému úniku tepla mimo plochu článku.
S běžnou parafinovou svíčkou jsem dosáhl napětí nejvíce 500mV. Teplotní rozdíl na dnech ešusů byl pouze 30°C. Pro větší napětí by byl potřeba větší zdroj tepla. Článek sice dává malé napětí ale poměrně velký proud, který je však těžko měřitelný při tak malém napětí, multimetr ukazoval proud něco přes 2A.
U takového zdroje se nabízí otázka jak využít proud při tak malém napětí. Křemíkové tranzistory potřebují na otevření báze 600mV, smůla. Mosfety někdy i víc. Ale starým germaniovým tranzistorům stačí jen 200mV.
Pak už zbývá jen postavit z nich něco smysluplného.
Jako nejreprezentativnější se mi jevil zesilovač. Kvůli nízkému napětí s trafem na výstupu. Dvojčinná AB třída se však neosvědčila. Nakonec je nejlepší vždy to nejjednodušší. Klasická A třída s trafem vinutým tlustými dráty, vzestupným poměrem a více výkonových germaniových tranzistorů paralelně. Na 1,2V akumulátor to hrálo docela pěkně a nahlas. Na zapálenou svíčku to už bylo horší...
Celé zařízení je spíše na efekt, zdrojem je hořící svíčka a nikde nejsou pohyblivé mechanické součástky, zdroj je tedy naprosto tichý. Jen ta účinnost, i parní stroj má větší... Ale pod ním se nedá topit svíčkou.. Takže aspoň pro ten pocit, elektřina ze svíčky, muzika hraje a já můžu ukázat na svíčku pod ešusem a říct, „na tohle to hraje, na ten plamínek“...


Pohled do mezery na 200W peltierův článek, rozměry: 50x50x3mm.

Splněný sen

Vzbudil se, nemohl si uvědomit kde je, co se stalo. Probudil se ze snu, blížilo se ráno, byla ještě tma. Najednou se mu nechtělo znova usínat, ten sen byl moc silný, ale už si nevzpomněl o čem. Vstal, sešel malátně po schodech do svého pokoje. Potmě si sedl na židli ke svému stolu. Nejdřív se zamyslel, chtěl si vzpomenout, co se mu zdálo za sen, ale bez úspěchu, nic se mu nevybavilo.

Byl to osmnáctiletý kluk, který měl své sny, své ideály, představy, názory, kterými se mnohdy lišil od ostatních. Jeho největším koníčkem, který mu přinášel radost, sebevědomí a všechno, co si do nedávna myslel, že k životu potřebuje byla elektronika, elektrotechnika, radiotechnika a vše, co k tomu patří. Rozuměl tomu moc, tak moc, že si o tom pomalu neměl s kým popovídat, vždycky musel říkat všechno jen obecně a lidé jen mlčky přikyvovali, nikoho nezajímalo jak to, či ono zapojení vyřešil, jaké součástky použil, o tom se chtěl bavit nejvíc. Zvykl si na to, že jestli chce takhle pokračovat dál, tak mu nezbývá než si všechno říkat jen pro sebe a doufat, že jednou pozná člověka s kterým si bude moci o tom popovídat.
Ovšem jak stárnul, jeho koníček mu k radosti přestával stačit, začala se v něm čím dál silněji ozývat jedna přirozená lidská potřeba, jedna z těch nejdůležitějších, potřeboval mít rád, potřeboval najít někoho, komu projeví své city, někoho, na koho bude moci myslet.

Otevřel oči, přestal vzpomínat a vrátil se do reality. Nevěděl, co bude dělat, na vstávání sice brzo, ale jít si zase lehnout, se mu nechtělo. Podíval se před sebe na stůl na malou podlouhlou černou krabičku se spoustou ovládacích knoflíků a páček. Sám ji před časem sestavil, používal ji jako rádio, když měl někdy přes den, nebo i v noci, pocit, že je moc ticho. Hrálo krásně a dalo se na něm naladit všechno možné, bylo to nejlepší a nejcitlivější rádio, co kdy postavil, vůbec nepotřebovalo anténu, jen pro slabší a vzdálenější vysílače, to ho fascinovalo nejvíc. Ale ta krabička ve skutečnosti nebylo jenom rádio, byl v ní i vysílač. Vysílač, kterým by dokázal pokrýt celé město kde bydlí, kdyby použil dobrou anténu. Celé to vlastně bylo postavené jako vysílačka. Ani vlastně nevěděl, proč to tenkrát stavěl, nezná nikoho, kdo by měl, nebo mohl mít doma něco podobného, bylo mu to vlastně k ničemu.
Nahmatal a zmáčkl předposlední páčku, kterou připojil akumulátory, a pak ještě jednu, kterou zapnul přijímač. Rozsvítila se zelená kontrolka a ze všech čtyř koutů pokoje se potichu začala linout hudba jedné, zrovna naladěné, stanice.
Rádio ho brzy začalo nudit, v noci hrály jako ve dne, jako by se nic nezměnilo. Vypnul přijímač, zelená kontrolka zhasla, a bylo ticho. Zase nuda.
Vzal si na hlavu sluchátka s mikrofonem, měl je doma právě kvůli téhle úžasné krabičce, aby mohl poslouchat a zároveň mluvit, popovídat si s někým přes éter, ale nikdy to nepotřeboval. Zapojil i mikrofon do správné zdířky a ani nevěděl proč, ale zapnul vysílač, rozsvítila se zářivá červená, pootočil ladícím knoflíkem...Věděl, že co teď řekne se bude šířit rychlostí světla na všechny strany, že ho může slyšet kdokoli, ale zároveň si uvědomoval, že je nejspíš jediný široko daleko, kdo má vůbec doma něco takového, takže ho nikdo neuslyší, ale ony vlny, jeho vlny se budou šířit do okolí přesně takové, jaké si bude přát, jak on bude mluvit.
Někoho volal, volal člověka, který mu scházel nejvíc, říkal do mikrofonu to, co cítí. Najednou byl smutný, tak to chtěl říct, ale do očí to nedokázal.
Vypnul vysílač a opět pustil rádio. Otáčel ladícím knoflíkem stále více doprava, stanic ubývalo a zůstával jen šum, šum dálek. Šum a vlastně nic, nic v éteru je šum. Věděl, že tady už žádná stanice nevysílá, zvýšil hlasitost a poslouchal. Úplně jako by v tom šumu něco slyšel, omyl, je to jen šum, nic víc. Ladící knoflík se zasekl, rozsah končil, nebylo kam dál.
Vrátil se o kousek zpátky a najednou ticho. Ticho? Kde je šum? Zamrazilo ho v zádech, zdá se mu to? Byl tu šum a najedou je tu jen prosté ticho. Jediná možnost! Ano, vysílač bez signálu, přišel na to. Ale tady? Na téhle frekvenci?
Najednou se něco změnilo jako by něco zaslechl, jen vzdáleně. A pak zase začal sílit šum. Sakra. Honem zapojil anténu, a jemně začal ladit. Našel to místo, ale už tam nebylo jen ticho, ozýval se tam nějaký zvuk. Ano, mikrofon, je to mikrofon! Někdo tam je! S napětím poslouchal. Pak se něco ozvalo. Byl to hlas, slyšel ho naprosto zřetelně. Mluvil smutně, byl to mladší ženský hlas, to poznal okamžitě. Seděl nehybně a myslel si, že se mu to snad jenom zdá. V životě nevěřil, že někoho uslyší mluvit tak, jako mluvil před chvílí do éteru on. Naslouchal tomu co říkala, ale moc to nevnímal, tak byl překvapený. V jejím hlase byl znát smutek, skoro plakala, bylo to znát. Na chvíli se odmlčela, a pak zase mluvila dál, nejspíš ji mluvit do éteru uklidňovalo stejně jako jeho.
Vzpamatoval se, podíval se na stůl na krabičku a řekl si: „Tak a teď se předveď, co jsi to postavil.“ Zapnul vysílač, chopil se ladění a... A co když mě vůbec neuslyší, třeba vůbec nemá zapnutý příjem...? Ladil a pomaloučku se blížil k jejímu kmitočtu.
Poslouchal, najednou se odmlčela, v půlce slova. Přestal ladit. Bylo slyšet, že něco dělá. S napětím poslouchal.
Pak se ozvalo překvapené „Haló? Je tam někdo?“
Byl, Byl tam člověk, kterému se splnil sen, slyšet někoho z éteru, jak mluví přímo na něho. Nejdřív nevěděl, co říct, tak byl najednou zaskočený.
„Ahoj“ řekl do mikrofonu a doufal, že ne příliš nahlas, aby nepřemoduloval vlnu a ne příliš potichu, aby ho slyšela. Doufal, že jeho anténa je dostatečná, a že ona má dobrý přijímač, že ho uslyší.
Slyšela. Jí se také právě splnil sen, v který ani nedoufala. Často zapínala svoji stanici a poslouchala nekonečný šum éteru, často mluvila do vysílače jen tak, aby se uklidnila. Nevěřila, že jednou někoho uslyší. A teď tu seděla, sluchátka na uších, oči upřené na příjemně svítící stupnici, hypnotizovaně sledujíc ukazatel frekvence. Prsty jemně na dolaďovači hledajíc co nejlepší příjem a pohybujíc se opatrně, aby nezměnila nic na vysílači a tak se neztratila svému novému neznámému.
„Ahoj“ odpověděla mile, usmívajíc se na mikrofon.

Splněný sen 2

O tom, jak až náhlé vytržení ze stereotypu pomohlo vztahu dvou lidí, žijících jen svými zájmy. Je to vlastně volné pokračování povídky Splněný sen.
Byli dva lidé, po večerech sedali ke stolům, nasazovali si sluchátka jejichž kabel ústil do výkonných radiostanic, z kterých vedly tlusté černé kabely na střechu, na stožár, kde bylo o několik antén víc, než je běžné, oba byli radioamatéry, kluk a holka.
Bavili se spolu často. V éteru spolu strávili už spoustu hodin a pořád si měli co říct, nebyla chvíle ticha, neexistoval smutek, neexistovaly problémy okolního světa. Nebylo pro ně nic důležitějšího než volné místečko v rádiovém pásmu, volný kanál, aby si mohli povídat. Neuvědomovali si to, ale chodili po světě šťastní, usměvaví, všemu se věnovali s chutí, a neutuchající trpělivostí. Najednou měli pocit, že se jim všechno daří, měli úspěchy ve svých zájmech, ve škole, všechno, na co se podívali vzkvétalo. Brali to jako samozřejmost.

Když se podíváte na svět s úsměvem, tak se i on usmívá na vás.

Byl večer, jejich obvyklá doba. Už dávno nevěděli, co je to večerní koukání na televizi, daleko víc jim dávalo, dívat se na zeleně svítící stupnice radiostanic, nebo prostě jen při povídání koukat z okna na stromy na zahrádkách v maloměstských zástavbách, kde oba bydleli.
Každý večer se domlouvali přesně na další schůzku na rádiových vlnách, aby nemuseli zbytečně sedět a čekat až se ten druhý ozve. Nic neřešili, brali to jako něco běžného, zažitého, co už odedávna patří k jejich životu.
Jenže nic netrvá věčně, nemůže. Muselo se jednou něco stát, jenže nikdo nevěděl co a nikdo to nečekal.
Zrovna dolaďoval jeden z nově postavených perfektně fungujících přístrojů, když se něco stalo.
Už celý dnešní den byl v něčem jiný, spousta věcí mu nefungovalo, ne všechno šlo na poprvé, měl pocit, že na co šahne, to se pokazí. A přece teď držel v ruce měřící přístroj a v citlivé ruce měl měřící hrot dotýkající se opatrně nožiček pestrobarevných součástek na obvodové desce, šilhaje očima po displeji přístroje a přemýšleje nad tím, jestli je ta či ona hodnota správná.
Jenže najednou udělal chybu. Pohnul neopatrně rukou a dotkl se hrotem dvou míst najednou. Prásk. Jiskřička zkratu ho v naprosto tiché místnosti vylekala až sebou škubl. A bylo to. Přístroj mu vyklouzl z ruky a vzal s sebou i desku. Dráty se na stole začaly napínat. Né. Pozdě si všiml, že bez opory visící drát od akumulátoru padá na neizolovaný kovový kryt jednoho z přístrojů na stole. Dotkl se lesklého plechu. Prásk. Od konce drátu vyšlehl oblouk a přitavil ho k plechu. Né. Ručička ampérmetru vyletěla na kraj. Né. Bum, prásk. Z přístroje vyšlehly dva záblesky. né. Výkonové mosfety v přístroji dali jasně najevo přetížení. A pak bylo už jen ticho, ampérmert se ustálil na nule a už byl jen cítit pronikavý štiplavý zápach.
Rozčíleně otevřel okno, aby vyvětral a šel sčítat škody.
„Co je to dneska za den?“ Říkal si.
Už se však blížila doba, kdy si bude povídat se svojí kamarádkou z éteru. Touto myšlenkou se uklidnil a řekl si, že hned zítra, cestou ze školy se staví ve své oblíbené elektrotechnické prodejně a koupí tam nové součástky, doma je pak zamontuje a celý přístroj zabezpečí, aby se to už nestalo.
Měl to udělat už dávno, říkal si, ach ta lenost, nakonec člověk musí dělat stejně víc, když všechno odkládá...

Byl čas, zapnul radiostanici, přepínači nastavil správný režim a rozsah, nasadil si sluchátka, nastavil hlasitost a zaposlouchal se do nekonečného šumu. Minuty plynuly a nic neslyšel. Vzal si k ruce schéma nového přístroje a díval se, kde vlastně udělal chybu, a co bude ještě nutné dodělat, byl tak zabrán do cestování po tužkou nakreslených klikatých čárkách znázorňující celé zapojení, že si ani nevšiml, že uplynula víc než čtvrthodina a jeho kamarádka se stále neozývá. Znovu se zaposlouchal, bylo mu to divné, i ten šum zněl dnes nějak jinak, než obvykle. Podíval se na stupnici, jestli má správně naladěn vysílač i přijímač, měl. Kontroloval nastavení přepínačů, když na to přišel. Odsunul všudypřítomné klubko drátů načež zjistil, že po předešlé pohromě zůstala z konektoru vytržená anténa přijímače a vysílací byla povysunutá, že se dotýkala jen vnějším obalem konektoru. Néé.
„Jaktože jsi to nezkontroloval??“ Ptá se sám sebe a zapojuje oba kabely na svá místa. Přitom ho však zarazí zvláštní zápach linoucí se z větracích otvorů koncového zesilovače vysílací časti radiostanice. Co to? Nééé. „Slyšel jsi někdy o tom, že můžeš zničit koncový tranzistor vysílače, když vysíláš a nemáš připojenou zátěž, tedy anténu!?“ „Jo, já teda slyšel, zvlášť u takovéhleho typu vysílače!“ Né.
Rychlostí blesku vytrhuje přívodní šňůru ze zásuvky, radiostanice pohasíná. „A je to v tahu“
„Co je to dneska sakra za den?“
Zmoženě dosedne na židli a podívá se na tmavou stupnici radiostanice. Nesvítí. Ticho. Nevysílá.... „On nevysílá, on tady sedí, on s nikým nemluví a dneska už ani nebude...?“
„No tak, stane se, zítra koupíš náhradní díly, dáš to dohromady a večer zase budeš vysílat“
Touto myšlenkou se jakž takž uklidní, vezme knihu a jde si číst.
Nejde to, nemyslí na nic jiného, než na dnešní den. Dochází mu, že vlastně už od rána ho provází smůla a že se jí nemůže zbavit.
„Achjo, zítra bude všechno v pohodě, uvidíš,“ uklidňuje sám sebe, ale moc se mu to nedaří.
„Nic nebude, nevíš kdy máš vysílat, vlastně ani nevíš, jestli se ti to podaří dát dohromady...“

V pesimistické náladě je najednou všechno špatně. Všechno má dobré i špatné stránky, jde jen o to, jak se na to člověk v tu chvíli podívá, když chce vidět chyby, vidí je a nálada se nezlepší. Je to začarovaný kruh. Naštěstí to ale funguje i opačně, když vládne optimismus, všechno jde a chybičky jsou nepodstatné, nejsou. Když věříš v dobré stránky věcí a neočekáváš nic, všechno funguje a ty jsi šťastný.

Druhý den ve škole mu nic nešlo, ještě, že se nepsali žádný test, jinak by to dopadlo katastrofálně. Po škole ihned jede za svojí spásou; prodejnou s elektrosoučástkami.
„Nemáme; nevedeme; nevyrábí se; máme poslední kus toho mosfetu, co tam máte napsanej“
Napůl omráčen poslouchal nezaujatá slova prodavače, který mu neumožní opravit vysílač, neumožní mu setkat se se svojí kamarádkou. „Tak nic, nevadí,“ říká přiškrceně prodavači hledajíc přitom v peněžence šestnáct korun na ten mosfet, který mu bude vlastně k ničemu, když je jenom jeden. Bere si orazítkovaný účet a růžový pytlíček s mrňavou krabičkou, se třemi nožičkami, uvnitř.
Co mu zbývá, leze do metra a jede přes půl města do jiné prodejny. Ta je však mnohem menší a nemají tam zdaleka všechno, ani jeho tranzistor. „To tu bohužel nemám“ Říká postarší přívětivý prodavač, koukajíc brýlemi na papírek, kde je napsán typ součástky“
„A nějaký ekvivalent?“
„K tomuhle bohužel ne, to ani neznám, snad se zeptejte v...“
„Tam jsem teď byl, děkuju, nashledanou“
Zničený se znovu noří do davů lidí spěchajících do metra a jede domů.
Doma se snaží opravit vysílač z vlastních zásob, ale nikde nemůže najít nic, co by mu pomohlo.
Už je zase večer, jejich doba. On sedí uprostřed pokoje kolem něho se válejí snad stovky rozebraných obvodových desek. On sedí uprostřed toho všeho a je mu do breku. Nic. Za celý den se mu nepodařilo dát dohromady nic, čím by se mohl spojit se svojí kamarádkou, ona by ho uklidnila, dodala by mu sílu, když by s ní mluvil, všechno by fungovalo.
Najednou si uvědomuje jak moc mu vlastně chybí. Ona. Zvykl si na na její přítomnost i na tu dálku. Dávala mu sílu, dávala mu naději, bez ní nešlo nic. Říká si, proč, „Proč jsme si za celou tu dobu nevyměnili ani čísla na mobil, nebo aspoň něco...Proč? Teď už je pozdě.“

Člověk si dokáže zvyknout na krásné věci a ty zevšední natolik, že mu ani nepřijdou, že by na nich mohl být závislý, ale je. Stačí tak málo a všechno se zhroutí. Je to jako závislost na životě, vlastním životě, závislost na dobré náladě... Po dobré věci musí přijít zaručeně špatná, po šťastném zážitku smutný, o co větší optimismus, tím horším pesimismem je vystřídán. Naštěstí je to ale i naopak a po pesimismu musí zaručeně přijít optimismus, jen si ho člověk musí všimnout!

Jo!
Jo! něco tu je, signál, je to ona! Honem ladí na vysílači a s napětím čeká, až se ozve.
„A..Ahoj!?, jsi to ty??“ Ozývá se ze šumu hlas. Její hlas!
„Ahoj, jsem, konečně jsem tady“ Řekl.
Její hlas však zněl uplakaně, proto se ptá, co se stalo a ona odpovídá:
„Já...Já...Hrozně jsi mi chyběl, vůbec jsem nevěděla, co s tebou je, vůbec jsme si nevyměnili čísla, nic jsem nemohla dělat, seděla jsem tu celé dny a čekala jestli se ozveš, mluvila jsem, abys mě slyšel...já..zvykla jsem si...nemůžu bez tebe být...já...já...miluju tě“

Bylo ráno, probudil se ze snu.
Vzpomněl si na kamarádku, na sen a pak na nefunkční radiostanici. Néééé. Do školy nemusel byla sobota. Sobota!? Néé. „V sobotu je zavřeno, tranzistor nebude, kamarádka nebude, nálada nebude, nic nebude, ...život nebude...“
Přemýšlel, co bude dělat. Jak se s ní spojí, neví, kde přesně bydlí, ani jet za ní nemůže a hledat ji, nepřipadalo v úvahu, vždyť jsou jen kamarádi, jí je přeci jedno, že spolu dva dny nemluvili, nebo není? „V to nedoufej, říká mu mozek, určitě si na tebe ani nevzpomněla“ „Ale ten sen...“
A najednou, jakoby se mu na chvíli vrátilo racionální myšlení: „Vysílač je v pořádku, je špatný jen koncový zesilovač, postavím jiný, a zapojím ho místo špatného rovnou za frekvenční modulátor“
Najednou, uchvácen spásnou myšlenkou doslova vyletěl z postele, zhltl snídani a šel do pokoje, kde se po celé zemi válely desky. Trochu uklidil, vyhledal v sešitech správné schéma a začal v krabicích hledat potřebné součástky.
Našel všechny, nic mu nechybělo. Začal připravovat desku, navrhl rozmístění součástek, vyvrtal otvory pro jejich nožičky, vytvořil spoje a pak vše venku sletoval dohromady. V zápalu práce nemyslel vůbec na nic jiného, čas ubíhal a on zapomněl i jíst a jeho žaludek už začal silně protestovat. Ale v tu chvíli jako by nebylo nic důležitějšího, než postavit zesilovač k vysílači a moci se opět spojit se svojí kamarádkou. „Kamarádkou....Necítíš třeba něco víc?“ „A kdyby to byla jenom kamarádka, tak bys jako prostě počkal, až budou mít ten tranzistor a mezi tím dělal něco jiného??“ „No, ale když mě tak strašně chybí...A ten sen...“

Blížil se večer, vše bylo hotovo, vše odzkoušeno, vše fungovalo. Jak neskutečné. Provizorně sestavil radiostanici a sladil výstupní obvody, vyzkoušel vysílací výkon. Nádhera, to nemá chybu říkal si.
Najednou se ze sluchátek na stole ozvalo:
„Haló?? Jsi to ty? Je tam někdo? Haló...“
Doslova skočil po sluchátkách, nastavil mikrofon a roztřeseně řekl:
„A..Ahoj jsem to já, jsem tu....konečně... ...slyšíš mě dobře?“
„Slyším tě nádherně, lépe než předtím, jak jsi to dokázal?“
„Já tebe taky....ehm..teda chtěl jsem říct, že tě taky slyším...ehm...jsem rád, že tě slyším...víš...ehm...měl jsem tu potíže, shořel mi koncák“
„Aha...no... tak, to jsem ráda, že se ti to podařilo dát dohromady...dlouho jsem tě tu neslyšela...ehm...nevěděla jsem, co se děje...hm, co s tebou je...docela jsem se...ehm...bála jsem se...no...“
„... … … …ehm... ...víš mě to chybělo moc, vůbec jsme nemysleli, že se může něco stát..ani jsme si nedali čísla...na sebe...ehm...chyběla jsi mi moc, mám tě rád“
„... já.. tebe taky... … … … ehm... tak... asi si dáme ty čísla ne?“

A tak spolu mluvili, vyměnili si čísla, aby už se nemohlo stát nic podobného, že by o sobě nevěděli. Konečně spolu poprvé mluvili víc důvěrně a domluvili se, že se musí sejít. Až dočasné odloučení jim pomohlo k tomu, aby si uvědomili, co jeden k druhému cítí.

Jsi tajemná noční bouře

Jsi Tajemná noční bouře,
jsi tančící víla v mlze.
Tvým duchem neznáma,
co odplouvá od nás.
Jsi noční tmou,
co získá si duši mou.
Jsi místem, kde se nekončí.
S touhou nezvratnou
nevnímáš, co zmůže,
čeho se bojí.
Jsi krásnou neznámou,
co nikdy nespatří
láskou dávnou,
neposednou,
která neví kam jít,
neví, kde snít,
netuší jak znát...
...mávat...
návodem na duši tvou
neoblomnou,
nekonečnou.
Jsi čekající hláska
nad propastí snů
kam nevydá se cháska...
...nedokonalých dnů.
Bez tebe nemá smysl snít
a potmě se vydávat
na cesty povyků přijít,
a tam mluvit a poslouchat.
Bezděční piráti moří tvých
zavřeli i duši
a s nosem nahoru-
odešli.
S kamenem v srdci
nepoznal jsi přeci,
kam až bys dohodil.

Cesta

Cesta z očí tvých,
kde vše je řešením
v nichž cesta je cílem
stavěná bagrem
sypaná kamením
trním lemovaná
pro nutné zlo jež je řešením
není stvořená, nabízená, obávaná
pomoc co může být pokušením.
rozumem svým vše napadrť
všechno, co tobě dávané
nebuď dál než pravda tvá
nejsi to, co bylo, ale to, co bude
a věř mi prosím
vždyť si máme tolik, co dát...

pátek 18. dubna 2008

Mám v plánu zde prezentovat některé své výrobky, svojí tvorbu ať už uměleckého nebo technického rázu. V rubrice Elektronkové zesilovače například chci postupně předvést své výrobky včetně popisu, fotek a schémat zapojení, jako inspiraci pro ostatní, co by se tím náhodou zabývali;-) Stavbou mnoha elektronkových zesilovačů jsem získal už celkem dost zkušeností. Případně můžu poradit, nebo říci názor.
Pro ostatní by tato rubrika mělo být inspirací, protože té není nikdy dost.

úterý 11. března 2008

Tak, co bych napsal na začátek? Asi budu stručný, protože zatím mě nic moc o sobě nenapadá, více snad časem...
Je mi osmnáct, chodím na Gymnázium v Praze, Mými koníčky jsou: elektrotechnika, četba, občas kresba a psaní. Chci zde prezentovat svojí tvorbu jak uměleckou tak svého koníčka.